Každý týden v zájmu posvátného rozvoje vymírá průměrně 50 živočišných druhů. Od roku 1970 "úspěšně" vyhynula více než polovina druhů ptactva, více než polovina živočišných druhů sladkovodních, třetina mořských a málem čtvrtina lesních.
41% všech lidí žije v oblastech postižených nedostatkem pitné vody a na následky problémů způsobených vodou zemře každý den 5 000 dětí. Na silnicích již zahynulo více než 50 miliónů lidí, což je více než za druhé světové války. V zájmu rozvoje rybolovu je polovina moří vyrybněná, další čtvrtina ohrožená. Konečně jsme ale přišli na to, že za to můžou přemnožení tuleni, a pustili jsme se proto do jejich surového vybíjení. Co myslíte, můžeme jejich mláďata ubíjet už ve stáří deseti dnů nebo až později? Na který živočišný druh svedeme svou vlastní hamižnost příště?
Světové oceány a moře postupně měníme v „mrtvé zóny“, ze kterých prakticky zmizela veškerá flóra a fauna. Kvůli stejnému rozvoji vylévají tankery do moře každý rok 50 milionů tun ropy a my sami tam nasypeme dalších 160 milionů tun škodlivých odpadů. Jedovatost pesticidů se od poloviny 70. let zvýšila až stonásobně. Každý z nás vyhodíme třikrát více odpadu než před dvaceti lety. A tak bychom mohli pokračovat, ale raději skončíme, aby nám sláva příliš nestoupla do hlavy…
Co s tím vším ale máme společného my, spořádaní občané malého města na severu Čech? Vždyť my to přece nemůžeme nijak ovlivnit. Opravdu nemůžeme? Musíme téměř všichni nakupovat v hypermarketech potraviny, které od pěstitele ke spotřebiteli cestují průměrně 1 300 km, když je často můžeme koupit od souseda ze zahrádky? Opravdu musíme z krásných břehů Ploučnice vyrábět toxické a páchnoucí smetiště?
Musíme nečinně a ustrašeně přihlížet, jak mizí Maršovický vrch a další kopce z naší krajiny, aby jedna firma mohla slavně vydělávat takovým způsobem, jakým by si to nedovolila nejen doma ve Francii nebo ve Spojených státech, ale dnes už ani v nějaké hodně zapadlé rozvojové zemi? Opravdu vyměníme kopec za několik reklamních vestiček pro děti? Musíme každý strom, jehož listí nám padá na naše nablýskaná auta nebo na anglický trávník, podříznout motorovou pilou? Musíme mlčet k tomu, že kvůli několika čárám na papíře bude zase pokácen kus obecního lesa a na jeho místě vyroste další parkoviště? Nebo že je za pár zlaťáků prodán a za stejným účelem je obehnána třímetrovým plotem vyšší ostrahy i část oblíbené cyklostezky? Musíme nakupovat levné věci, které nepotřebujeme, abychom tak vydatně krmili stále nové a nové skládky a spalovny? Opravdu už neuděláme ani krok pěšky, ať už z lenosti nebo abychom se společensky neznemožnili před našimi maloměšťáckými sousedy?
Erazim Kohák v textu „Ohlédnutí za třiceti "ekologickými" lety“ mimo jiné napsal: „…Nestačí osobní skromnost a péče o přírodu. Je třeba se zamyslit nad scénářem naší civilizace. Pokud osou vývoje zůstává nekonečné navyšování hmotné spotřeby v konečném světě, nutně spějeme k záhubě. Je třeba si vážit hodnot, které nevyžadují pustošení světa. Je třeba hledat způsoby soužití s přírodou, které by byly trvale udržitelné. Nejde tedy o "návrat k přírodě", ani o "ochranu přírody", nýbrž o dlouhodobě udržitelné soužití lidského živočišného druhu se světem všeho života…“