Romská otázka

Mezinárodní den Romů připadá na 8. dubna. Pro Romy je tento den příležitostí oslavit svou kulturu, společné kořeny, jazyk a „romipen“ – svou romskou identitu. Pro nás ostatní je tento svátek příležitostí dozvědět se více o Romech. To řekl před rokem velvyslanec USA Norman Eisen. Proto právě teď, na začátku dubna, upozorním na novinku „Romská otázka – Psychologické důvody sociálního vyloučení Romů“ (2011) Kláry Samkové.

Účelem článku není popsat ani recenzovat obsah stostránkové brožury. Abych vás přesvědčil, že je to čtení zajímavé i pro laiky, vybral jsem jen několik ukázek:

Na výkopech bývali spolupracovníky všichni kopáči bez rozdílu „barvy pleti“. Po roce 1989 vznikl standard, že normální Rom je nezaměstnaný. Romové už se nepotkávají s příslušníky majority „u piva“, ale jako s lidmi v mocenském postavení (učitelé, lékaři, sociální pracovníci, úřady práce). Každý z nich má dotyčného Roma nějakým způsobem v moci, může jeho život zlepšit, nebo i zhoršit. Romové dnes prakticky neznají situaci, v níž by „gádžové“ byli součástí jejich života v místě bydliště širší rodiny, jako stálí sousedé nebo dobří známí, v rámci klubů apod. Jen církve, které Romy přijímají do svých řad jako plnohodnotné členy duchovních sborů, mají v romských komunitách dílčí úspěchy (například Svědkové Jehovovi).

Politika vůči Romům není založena na emancipaci Romů, romského hnutí a romského národa, ale na sociální práci s nimi. V tomto ohledu je popřením svobody, a proto nemůže vést k cíli. – Romové jsou tím nejméně svobodným etnikem. Mají ale zkušenost s ochranou alespoň malého duchovního prostoru ve svém nitru. Právě z něj vyzařuje zásadní nedůvěra ke všem „gádžům“, ke všem, kdo by snad chtěli a mohli i tento nepatrný kousek jejich vlastní svobodné identity ohrozit a zničit. Z tohoto prostoru také pramení hluboké pohrdání „kokosy“, tj. těmi, kteří popřeli svoje romství, zůstali na povrchu černí, uvnitř však jsou bílí.

To, že romštině skoro nikdo nerozumí, je pro Romy zárukou svobody ve vyjadřování názorů, které by si nedovolili vyslovit před majoritní společností. Jestliže se příslušník majority naučí romsky, vnímají to jako možné ohrožení: dotyčný je možná špeh, dejte si na něj pozor! Proto taky svůj jazyk nepropagují, je to jeden z důvodů, proč ani část romské intelektuální elity nechce zavádět romštinu do škol pod záminkou „neužitečnosti“. Romština by pak ztratila exkluzivní status útočiště.

Autorka nikdy neviděla svoje romské přátele z různých sociálních vrstev tak pobavené, jako při komentování případu „Plzeňská práva“. Ten mezi Romy vyvolal záplavu vtipů typu „dáme děti na doučování k Řápkové“. – Vzdělání obecně přináší dva bonusy, ekonomický plus společenský vzestup – a ten druhý nebývá pro Romy vzděláním dosažen. Jedním z důvodů, proč Romové odmítají vzdělání, je proto přesvědčení, že ani dosažené vzdělání jim nezabezpečí získání úcty, nezlepší jejich přijetí ve společnosti, tedy nezmírní jejich existenciální samotu.

Nic není Romům vzdálenější než židovsko-křesťansko-aristotelovské pojetí smyslu života. Sebereflexí svého osudu se totiž dostávají k otázce, proč se narodili jako Romové. „Být Romem“ považují za tak určující faktor, že si otázku bytí nebo smyslu života vůbec nekladou. Fatalisticky nechávají řešení na Pánu Bohu, ten má jistě svoje plány a ví, co dělá. V odpovědi na otázku „proč být Romem“ je obsažena i odpověď „proč být člověkem“ (slovo „Rom“ přece znamená „člověk“). Přitom hraje roli i fenomén karmy jako něčeho, před čím není úniku. Každý člověk si nějakým způsobem svůj život „zasloužil“ a Romové by si moc přáli zjistit, proč. Často vnímají vlastní existenci jako trest za své minulé hříchy, včetně hříchů z minulých životů.

Pro Romy je přirozené, že i mrtví jsou s nimi přítomni a jsou součástí jejich života. Předěl mezi životem a smrtí nevnímají jako něco zásadně antagonistického. Autorka popisuje, jak její bývalí švagři šli navštívit na hřbitov svého bratra, který zemřel ve věku tří měsíců. S naprostou samozřejmostí se k zemřelému chovali jako k dospělému. Mladší bratři mu jako staršímu (narozenému dřív, než oni) vzdali úctu tak, že na hrob položili zapálené cigarety... – V historii byli Romové psanci, kterým byl pohřeb na hřbitovní půdě odepřen. Je proto pochopitelné, když si některé rodiny olašských Romů (například v Brně) pořizují nejlepší hrobová místa a instalují na ně honosné pomníky s bohatou výzdobou.

Smutek po romských obětech nacismu je stále živý. Vybudováním památníku na autentickém místě v Letech u Písku by majoritní společnost tyto oběti symbolicky uznala a přijala. Místo toho opakovaně odmítáme vykoupení vepřína s poukazem na ekonomickou neefektivnost a nehospodárnost požadavku.

Když v Afghánistánu terapeuti pracovali s lidmi na možnostech řešení konfliktu, byli příslušníci obou válčících stran překvapeni zjištěním, že i protistrana trpí, má také své oběti a truchlí nad svými padlými. Předtím nad tím nikdy neuvažovali. Podobně zjišťujeme, že Romové nejsou schopni pochopit problémy „gádžů“. A naopak představa, že Romové mají svoje rodinné či osobní city, estetické potřeby nebo prostě jen starosti stejného druhu jako členové majoritní společnosti, je úplně cizí řadovým pracovníkům zejména ze státní správy. Možnost, že s Romy cokoli sdílejí – třeba jen sledování stejných pořadů v televizi – je pro řadu lidí nepředstavitelná.

Není náhodou, že negativní nálady nebo protiromské postoje projevují hlavně lidé, kteří s Romy sdílí stejný sociální status a „lepšími“ je dělá pouze příslušnost k majoritě. Ve Varnsdorfu mezi protestujícími proti tomu, že „Romové nepracují a berou jen dávky“ byla řada lidí, kteří žijí také z podpory v nezaměstnanosti. Zcela absurdní bylo, že je „proti cikánskému zlořádu“ vedl Lukáš Kohout, nezaměstnaný, adoptovaný z dětského domova, absolvent zvláštní školy s opakovanou kriminální minulostí.

Romů je u nás asi 300 000, tj. 3 % populace. V Poslanecké sněmovně by tedy mělo být pět až šest romských poslanců, v Senátu jeden senátor. I v obcích, kde Romové tvoří víc než 3 % celostátního průměru, obvykle není ani jeden romský zastupitel. Ve vládách 1993-2010 bylo postupně 215 ministrů, úměrně k početnosti populace by mezi nimi mělo být šest až sedm ministrů z řad Romů.

Autorka vzpomíná na panické stavy, kterým propadali zejména v prvních měsících činnosti členové Občanského fóra, když se k nim přihlásili Romové. I velmi humanisticky zaměření lidé měli skutečné problémy oslovovat například JUDr. Emila Ščuku „pane doktore“ a chovat se k němu stejně jako ke kterémukoli českému vysokoškolákovi. Byly na nich vidět typické projevy paniky, včetně rudnutí, koktání či nadměrného pocení. Dr. Ščuka přecházel tyto projevy s úsměvem a v podstatě majoritním členům OF pomáhal v překonání jejich bariér, nikoli bariér ze strany Romů.

I v Kanadě se dopustili vůči Inuitům (Eskymákům) toho, čeho se dopouští česká společnost vůči Romům; totiž zaměnění jejich problému národní identity s problémem sociálním. Kanaďané začátkem 60. let vystříleli eskymácké psy, aby jejich pány odřízli od jejich tradičního kočovného způsobu života; rodinám byly odebírány děti do internátních škol, aby získaly odpovídající vzdělání. Výsledkem byl totální alkoholismus, závislost na drogách a dealerství drog, více než 90% nezaměstnanost a masivní závislost na sociálních dávkách, naprostá rezignace na komunitní a často i na osobní život, prostituce a kriminalita, což jsou všechno jevy, které dobře známe ve spojení s Romy. Zvrat v tomto katastrofálním trendu přineslo až uznání Inuitů za národ a podpora jejich národního sebeuvědomění a tradičních národních hodnot. Nestalo se to proto, že by si to vymyslelo pár idealistických intelektuálů, ale prostě proto, že jiné pokusy o řešení zkrachovaly. (Inuit je v Čechách méně známý pojem, v Kanadě má označení „Eskymák“ asi stejnou konotaci jako u nás „Cikán“ nebo případněji „cigoš“.) Shodné zkušenosti udělala i australská vláda s Aboriginci, případně novozélandská vláda s Maory. Přes tyto bohatě zdokumentované zkušenosti česká vláda zarputile trvá na řešení problému Romů jako problému sociálního.

Cílem Romů je přežít jako Romové – cílem majority je nemít problém s Romy.