Přestože nechápu naznačený rozdíl mezi měkkým a tvrdým ANO, neboť s něčím buď souhlasím, nebo to odmítám, z mého pohledu můj stranický kolega v podstatě neřekl nic jiného než to, že přijetí euroústavy v její navržené podobě podporuje a právě s tímto postojem nemohu souhlasit. Patřím totiž mezi ty, kteří se podle mne zcela právem domnívají, že dokument ve jménu sjednocené Evropy přesouvá důležité pravomoce z národní úrovně na úroveň evropskou.
Prakticky to potom neznamená nic jiného, než snahu o omezení svébytnosti členských států EU. Pokud by se Evropské společenství mělo do budoucna uchýlit k přijetí podobného dokumentu, asi by se mělo více inspirovat ústavou Spojených států amerických. Její právní pojetí je mnohem volnější. Rozhodování jednotlivých států o interních záležitostech není potom uměle sešněrováno a omezeno vůlí a zájmy ostatních členských států. Přitom je zřejmé, že tento model docela dobře funguje už hezkou řádku let. Nikdo nepochybuje o tom, že by takto postavená ústava narušovala a omezovala prosperitu a společné cíle USA.
Obecně pak za veliký nedostatek naší exekutivy považuji, že se o vlastním obsahu euroústavy naše veřejnost zatím prakticky nic nedozvěděla, aby si sama mohla udělat úsudek o tom, komu má, nebo nemá dát za pravdu. Kdo vidí budoucnost v reálnějších barvách, jestli zastánci nebo odpůrci, ukáže samozřejmě čas. Ale v zájmu nás všech je, abychom měli dostatek prostoru a informací ke zvážení všech pro i proti. Čas běží.