Standa Holub psal rovněž Umělecké noviny, z nichž vznikla sbírka Básně holubí a knížka Život holubí. Samozřejmě nešlo o noviny ani básně v tom pravém slova smyslu. Standa například „dostal myšlenku“ a hodil ji na jemu nejbližší papír.
"Standa Holub není nějakým typickým bavičem, spíše klaunem ze starší školy, který pod nasazenou maskou ukazuje drsnosti a absurdity denního života," napsal Ladislav Smejkal do Českolipského deníku při příležitosti šedesátin postavičky České Lípy, kterou nemůžeme v našem seriálu opomenout.
Karla Sekyru budu mít už navždy spojeného s následující situací: Sedíme u něj v pracovně a na počítači přehráváme písničky, které letěly v roce 1967. U některých si prozpěvuje. Když hrají The Spencer Davis, dojatě se ke mně otočí: „Kurva, až mám husí kůži.“
(Využívám nemoci, abych dohnal rest, který ve vydávání Undergroundu v i-novinách máme. Text je doplněn řadou videí a oproti Magazínu Lípa je doplněn o připomínky čtenářů, zejména Václava Kozuka.) V minulém díle věnovaném Milanovi Pislcajtovi jsem zmínil, že mi přinesl seznam nahrávek, které podle něho hrály kapely na konci šedesátých let.
Sešli jsme se v hospodě U Dědka, kde můžete narazit na muzikanty šedesátých let prakticky každý den. Pijí kávu a malá piva. Milan Pislcajt na nic nehrál, ale dal si tu práci, sedl si k počítači a pokusil se dát dohromady seznam skladeb, které na zábavách konce šedesátých a začátku sedmdesátých let frčely.
Ivo Barry Listoň hrál původně na basovou kytaru, ale po příchodu staršího Pavla Šplíchala dostal jasně na srozuměnou, že buď bude hrát na bicí, nebo pomaže z kapely. Tak se stal bubeníkem.
"Říkám, že extremismus při obraně svobody není neřest! A dovolte mi vám rovněž připomenout, že umírněnost při prosazování spravedlnosti není ctnost!" Ne, toto nejsou slova Iva Listoně z Doks, ale Barryho Goldwatera z Arizony, jednoho z nejvýznamnějších republikánských politiků ve Spojených státech, velkého nepřítele komunismu a milovníka svobody, který se stal nejúspěšnějším...
Ne, šedesátá léta nejsou nudná, dokonce ani nemám pocit, že bychom je jakkoliv vyčerpali. Navíc z už zjištěného je jasné, že v dobách, kdy televize byla v plenkách a komunisté málo bdělí, vyrůstaly kapely na Českolipsku jako houby po dešti. Přesto si myslímže by to chtělo nahlížet více do let sedmdesátých a osmdesátých a projekt Underground tím trochu oživit.
„Vzpomeneš si ještě na nějaký svůj text?“ zeptal jsem se. Jiří Konrád se zdráhal, nakonec z něj vypadly dva začátky: „Proč jsem tak černej … Byl to mladej rebel, nic neví...“
Již v několika rozhovorech byla skloňována kapela Kyselé hrozny z Kamenického Šenova, někteří ji dokonce jmenovali jako tu skutečně původní, která přišla s bigbítem na Českolipsko. A tak mi to nedalo a do Šenova jsem se vypravil, abych se na náměstí v hospodě U Báby sešel s jedním z muzikantů – s Jiřím Konrádem.