Každý, kdo viděl pražskou pop-jazz-worldovou skupinu Bůhví živě, bude určitě souhlasit, že účast Ondřeje Brzobohatého není jedinou věcí, jež dělá z Bůhví zajímavou kapelu. Pokusíme se vám ji představit formou rozhovoru s kytaristou Martinem Hrubým, pianistou Ondřejem Brzobohatým a basákem Pavlem Trojanem.
Zkuste nám představit kapelu Bůhví.
Martin: My jsme kapela Bůhví. Hrajeme czech world music, což je škatulka, kterou jsme si sami vymysleli. Najdete v ní muziku ze všech možnejch koutů této planety, kterou vstřebalo a přetavilo český ucho a která na tebe promlouvá česky. Na naší desce jménem "Akt" se najdou písničky inspirovaný jednak Kubou, jednak Balkánem, ale také ruskou dumkou, americkým rhythm'n'blues. Nechci ale říct, že bychom se snažili vyloženě tu danou oblast napodobit se vším všudy, spíš se snažíme vzít si z toho, co se nám líbí, a předělat to k obrazu svému.
Proč vlastně Bůhví? Proč dohromady? A jak vás napadl název desky: "Akt" ?
Martin: Je to dlouhý příběh, ale ve zkratce se dá říct, že všichni máme stejné vlastnosti jako biblický král David, o němž napsal Joseph Heller apokryfní román "Bůh ví", který jsme všichni shledali velmi zábavným a našli se vněm.
Takzvaná povinná četba?
Martin: Povinná četba v kapele.
Pavel: Myslím, že Jarda to ještě nečetl. (celá kapela se poťouchle usměje).
Ondra: Ale Jarda neumí číst.
Martin: Jako bubeníka bych ho ani nepočítal.
Ondra: On totiž neumí ani psát.
Martin se na chvíli odmlčí a pokračuje: Dohromady, protože tady Pavel měl problém s tím, že když to bude odděleně, jak to vlastně původně bylo, tak si každý bude myslet, že se jedná o sektu křesťanské mládeže, hrající křesťanské písně, což je dost zavádějící.
Pavel: Význam to změnilo tím, že bůhví je v češtině normálně používaný slovo. Když nevíš co, tak bůhví co.
Martin: Spousty moderátorů, kteří nás uvádějí, toho využívají. Vždy naleznou - bohužel pokaždé ten samý - vtip: "Bůhví, kdo nám dnes zahraje... Bůhví, co nám zahraje..." (krátká odmlka) A deska "Akt", to nás napadlo proto, že v těch našich textech je spousta deníkových zpovědí. Navíc je to naše první album, takže se tam "obnažujeme" i jako muzikanti.
Ondra: Někteří z nás se navíc obnažují i na fotkách. Viď, Martine?
Martin: Na bookletu se také obnažujeme. Základní myšlenka vznikla, když jsme si všimli, že Ondra je velice podobný Egonu Schielemu z fotografie a já zas Egonu Schielemu z "nahého autoportrétu". Tohoto zjištění jsme využili na bookletu, kde Ondra jakožto Egon Schiele v ateliéru mezi ostatními žáky (které ztělesňují Karel a Jarda) a pod dohledem přísného profesora (což je Pavel), maluje svůj vlastní autoportrét, tedy nahého Egona Schieleho (což jsem já). Ale chtěl bych dodat, že obnažení chtěli být všichni, zejména trumpetista Kája, a dost mi tu výsadu záviděli.
Bez textů by vaše muzika nebyla zdaleka úplná. Přestože na první poslech působí jednoduše a lehce se vstřebávají, jsou velmi propracované a promyšlené. Jak vznikají?
Martin: U nás texty hrají velkou roli, protože ten text je vždycky o něčem konkrétním a často dost osobním. Někdy mám až pocit, že těch textů osobních, který bývají temný a depresivní, je moc. Kolikrát si říkám, chtěl bych napsat něco nezatíženýho. Něco třeba i lehce o ničem ...
Pavel: A já myslel, že to je většina tvých textů.
Martin: ... kde by byly jenom nějaký hezký slovní hříčky a kde bych neřešil pořád dokola jen sám sebe a své nitro. Ale to se mi moc nedaří, protože já ... já jsem neuvěřitelně krásný člověk ... především tedy vnitřně.
Který z těch textů je pro Tebe jednička?
Martin: Těžko oddělovat text a muziku, je to hodně provázaný. Já osobně za nejzdařilejší dílo považuji píseň "Než se rozední". Dala mi asi i nejvíc práce, dělal jsem ji nejdelší čas a jsem na ni docela pyšnej. Měl jsem to ztížený taky v tom, že Ondra nejdřív složil muziku a zadal téma: Havana. A psát text do melodie, která je navíc jak dělaná pro španělský frázování, je vždy obtížnější než začít si jen tak veršovat na bílým papíru bez předem jasného tématu a bez těsných a svazujících mantinelů melodie.
O čem ten text pojednává?
Martin: O kterýmkoli z tisíců Kubánců, kteří mají, nebo častěji spíš měli, zkušenost se zoufalým pokusem uprchnout z Castrova režimu na primitivním voru. Je to téměř nemožné, a přesto se jich o to mnoho pokusilo. Inspiroval mě autobiografický román Rainalda Arenase "Než se setmí" a knížka "Havana blues" od kubánské autorky... Na její jméno si teď ale nevzpomenu. Říká se, že Kuba je jako muž - celej život ovládaná jednim čurákem.
Každá ta písnička je z jinýho kouta světa, což chce spoustu inspirace, chce to toho spoustu slyšet.
Martin: Přesně tak. My kvůli tomu taky hodně cestujeme. My jsme vlastně takový kroužek cestovatelů. Cestujeme kolem celýho světa. Dokonce našeho předchozího trumpetistu jsme potkali v Argentině.
Ondra: Přestože to byl Čech.
Martin: To už ale odbočujeme. Vychází to z toho, že rádi cestujeme a na těch cestách jdeme hlavně po místní kultuře. Posloucháme a skupujeme hudbu, nahrávky. Pak je v sobě necháme uzrát a ve zkušebně vytrysknout. Jako když naleješ čistého vína. Přes široký spektrum motivů je deska "Akt" až nečekaně kompaktní. To se mnohdy nedaří ani velkým interpretům.
Kdo se u vás stará o aranže?
Martin: Na aranžích pracujeme všichni společně. Každej se k tomu vyjádří, co se mu na tom líbí, popřípadě nelíbí. Když se mu to nelíbí, tak se snažíme něco změnit. Každá píseň je v tomhle směru dílem všech členů, i když asi nejvíc aranžérských nápadů má Ondra, protože vystudoval skladbu a je to jeho profese. Že to má stejného jmenovatele je asi tím, že je to práce stále stejných pěti lidí. (Martin se na chvíli věnuje rybičce, která se mu mrská na talíři, a zase pokračuje.) Ondra píše aranže smyčců, to je jeho velká láska. Napsal tam aranž dětskýho sboru, dechové bigbandové sekce. Všechno, co je potřeba psát do not, napíše Ondra. Ale svý nástroje si většinou každý aranžuje sám s tím, že když se někomu z ostatních hráčů part, který si vymyslel, nelíbí, hrozně se porveme a pak se ten part vymyslí jinak.
Ondra: Aranže jsou sice důležitý, ale kontinuitu naší desky dělá dost i to, že jsme všichni velcí nenažraní egoisté a každý si tu svou vždy z části prosadí, takže každá píseň vyhovuje pěti odlišným vkusům a zamlouvá se pěti různým pohledům, což vylučuje přílišné úlety. Na autocenzuru je nás zkrátka pět a to je víc než jeden, byť velký, interpret.
Pavel: Nebo třeba dva velký interpreti.
Na závěr mám vždy stále stejnou otázku. Co byste chtěli vzkázat celému světu?
(Po otázce následují dlouhé vteřiny ticha, které přeruší až...)
Pavel: Kupujte naše cédéčka.
Martin: Já bych celému světu leda poradil, aby...
Pavel: Hlavně žádný zastavování válek a podobný! Prosim tě! Já už to uplně cejtim (minuta mlčení). Tohle je oříšek pro všechny.
Jedna kapela mi odpovídala asi 5 minut a polovinu času opakovali "Ty vole" a kroutili hlavou.
Ondra: Ty vole (a kroutí hlavou). Přesně tak.
Více informací na www.kdcrystal.cz.
(rozhovor povolen Pavlem Trojanem – členem Bůhví, zdroj: http://www.musiczone.cz/index.php?page=articles&cat=interviews&id=12)
Obdivujeme, že jste dočetli až sem. Bůhví vydali už dvě cédéčka. Jak se jmenovala? Napiště nám na adresu barta@i-noviny.cz do 24. února a my se pokusíme vás vylosovat. K dispozici máme deset lístků, tak neváhejte!