20/2020

Letos nás i s ohledem na coronavirovou situaci pořadatelé festivalu Lípa Musica napínali o něco více než obvykle.

Ale program 19. ročníku je venku. Kdo jste tiskovou zprávu přehlédl, tak si ji na i-novinách můžete přečíst zde. 

Jak se znám, vše bude jinak, ale přesto jsem se pustil do rozjímání o tom, co bych chtěl letos zažít. Tradičně jsem si udělal žebříček.

1. Nezapomeň, benefiční koncert pro Nadační fond Ozvěna v kostele Mistra Jana Husa v České Lípě. Láká mě jak blízkost, tak kombinace hlasů Martina Prokeše a takřka tradičního hosta Ivy Bittové, vše v doprovodu Českolipana Davida Maška.

2. Hudba stříbrného plátna v Městském divadle v Novém Boru. Ze mě už znalec vážné hudby nebude, ale na filmové hudbě v podání Komorní filharmonie Pardubice bych se mohl chytit.

3. Ó světlo zrozené, svatováclavský koncert. S ohledem na své rodiště mám slabost pro legendy spojené se svatým Václavem a s ohledem na svůj koníček mám slabost pro kostely sv. Jakuba.

4. Vieni Creator Spiritus. Rád si vybírám koncerty v prostorech, ve kterých jsem jako posluchač ještě nebyl. Takže bych si zajel do Heřmanic v Podještědí do kostela sv. Antonína Paduánského.

5. Jurkovičovy ukolébavky. Práce v Oknech mě více spojila s Doksy a láká mě i soprán Hany Blažíkové.

V programu aspoň mně chybí výjezdy do krásných kostelů v Sasku. Mezi interprety také chybějí zahraniční umělci.

I proto jsem se (zatím formálně) připojil k trochu sluníčkářské výzvě s názvem Soboty pro sousedství (facebooková stránka je zde). V rámci ní se lidé potkávají se svými zahraničními sousedy. Zejména s Němci, ale přibývají i Rakušané na opačném konci republiky. A také Poláci. Jsem rád, že i náš hejtman podpořil výzvu k otevření hranic s Polskem.

Vím, že část národa by hranice nejraději zadrátovala a zvolila si nějakého soudruha za doživotního diktátora, ale já v posledních letech hranice přestal, aspoň v naší střední Evropě, vnímat. Přemýšlel jsem, kam o víkendu vyrazit. Chtěl bych pokračovat ve své svatojakubské pouti v Polsku. Aha, tam nemůžu. Chtěl bych do Motýlího domu za Krompachem. Aha, tam nemůžu. Naštěstí leje jako z konve, takže si odškrtávám v kalendáři položky, co všechno bych měl udělat, a doufám, že v neděli budu moci aspoň na pár kešek v okolí. Tento týden měly být malé okenské děti v Londýně a já měl být se šesťáky v Lipsku. Taková šance ukázat dětem něco, co znají jen z filmů.

V týdnu jsem také dále pátral po svém příbuzném Františkovi, který podle všeho skutečně bojoval coby vězeň z koncentráku na konci války v americké armádě. Zjistil jsem například, že začal studovat na českolipském gymnáziu, ale studium musel ukončit, protože se zhoršila finanční situace jeho rodiny a on musel pomáhat v obchodě svého otce.

Také jsem zjistil, že jeho tetou byla spisovatelka Anuše Mittenhuberová (někdy píšící pod pseudonymem Jarmila Bělská), o které bělské muzeum natočilo krátký dokument.

Obvolával jsem při té příležitosti své příbuzné a možná je na jedné půdě nedokončený rukopis. (Že by cíl výletu? A že by zajímavý projekt pro mě nebo nějaké děti? ????)

Samozřejmě bych mohl psát o svých zážitcích s médii, ale myslím, že je mě všude už přespříliš. Tak třeba někdy, až si to sedne. Příští týden nastupuje do škol další várka dětí, tak nám všem držte palce, ať se to nezvrtne.

Jako úvodní fotku jsem dal pohled do kbelíku, ve kterém je asi 100 - 120 tisíc lýkožroutů. To je teprve pohroma.