J. Tichý: Poprvé mezi muslimy

Islám je nejmladší z velkých světových náboženství, v Egyptě se k němu hlásí 90 % obyvatel. Při výběru střípků vzpomínek dám přednost setkání s lidmi před popisem notoricky známých památek. Nechci se chlubit mimořádnou pamětí, den po dni jsme si psali cestovní deník. S albem fotek, pohlednic, prospektů a výstřižků (a s poličkou suvenýrů) nám to umožní i po letech se na navštívená místa vracet.

 

 

První noc (a 2. den)

Přistání v KÁHIŘE v 1:30 po půlnoci. Dráha je hrbolatá, autobusem k hale, která vypadá jako neuklizené okresní nádraží. Do hotelu MAADI vcházíme až ve 3:30, před vchodem hlídá samopalník. Úvodní instruktáž v hale a pohoštění studeným ibiškovým čajem. Z reproduktorů na stropě zní melancholické Adagio z Rodrigova Concierto de Aranjuez v pop-úpravě (tu melodii mám už navždy spojenou s Egyptem). V pokoji 410 na uvítanou rozsvíceno a puštěná klimatizace. Po zběžném umytí atd. zhasínáme ve 4:30 za zpěvu muezzina, který svolává k první modlitbě. K přikrytí nám stačí prostěradla, klimatizaci raději vypneme.

U pyramid

U CHEOPSOVY PYRAMIDY nás poprvé pronásledují velbloudáři a prodavači pohlednic. Projížďku odmítneme, ale usmlouvám leporelo pohlednic GIZY na 5 LE (1 libra = cca 10.-). Za pár dní si na to zvykneme: obživa mnoha egyptských rodin je totiž přímo závislá na turistickém ruchu.

Došla nám voda (3. den)

Před EGYPTSKÝM MUZEEM na náměstí OSVOBOZENÍ (dnes známým jako TAHRÍR) dopijeme zbytek vody. Nikde stánek ani prodejna, tak přes mříž plotu poprosím vojáka o pomoc. Ten si přehodí zbraň na záda a ochotně dojde k stánku uvnitř střeženého prostoru pro láhev vody. Necháváme mu bakšiš půl libry, to je nepsaná samozřejmost.

V mešitě

Ve starém městě uličkou do MEŠITY SULTÁNA HASANA. Při zouvání slyšíme odpolední svolávání muezzina, chodbami projdeme do dvora s kašnou, ke kterému jsou do čtyř stran připojeny modlitebny. Vsedě na koberci absolvujeme výklad o pěti pilířích islámu s využitím nástěnných komiksů pro muslimská dítka: vyznání víry, pět modliteb denně, dobročinnost, ramadán, návštěva Mekky.

Kavárna na tržišti

Orientální bazar KHAN EL-KHALILI. U kávy v „nejstarší“ kavárně nám věnuje pozornost místní Jefim Fištejn (podobou), jeho ožižlanou vodní dýmku ale zdvořile odmítám. Pak se vydáme uličkami, kde nás pořád někdo láká na své zboží. Při hledání zpáteční cesty podle minaretu a polohy Měsíce se moje Manželka Nejlepší Ze Všech (dál už MNZV) zbytečně strachuje, že jsme se v tom všeobecném zmatku nenávratně ztratili. (Líbí se mi stejnojmenná knížka-vyznání Ephraima Kishona, proto ten titul.)

Nádraží

Na nádraží v GIZE máme asi hodinu času ve venkovní čekárně u bufetu. Hned vedle leží modlitební kobereček, kde se střídají věřící a sklánějí se k zemi směrem k MEKCE. Samopalník dopravní policie s vlčákem bez košíku nabádá domorodce, aby se tu nesrocovali a obcházeli vyrovnanou řadu našich kufrů uctivým obloukem.

Expres KÁHIRA – ASSUÁN

V každém kupé pro dva je skříňka: když ji otevřeš, je v ní umyvadlo, věšáky, ručníky, mýdlo, skleničky. Teče i horká voda. Sotva jsme se usadili, přinesl stevard večeři na tácku – nudlový nákyp, hovězí plátek na rožni (?), zelenina, široké nudle, dobrá zálivka. Když poklidil po večeři, několika hbitými pohyby proměnil sedací kupé na spací. (Cituji ze zápisu MNZV, která až do usnutí zasněně opakuje: „To nemá chybu!“ Je to naše první jízda rychlíkem této třídy...)

Výlet na plachetnici (4. den)

Ubytování na říční lodi MOON RIVER, první pokyny, uvítací džus. Kajuta 202 je z našich bydlišť zatím nejlepší: prostorná jako v hotelu a přitom vybavená jako vlakové kupé. Po pozdním obědě sraz k vyjížďce po Nilu. Následující tři hodiny hodnotíme jako (zatím) nejslabší část programu: Loď je starožitná plachetnice, ale vítr většinou nevane, takže dva nubijští výrostci a průvodce Mr. Chaled musí veslovat jakýmisi kládami. Dokonce jednu z nich ztratíme a výrostek v bílých dynamovkách shodí galábii a doplave pro ni. Slíbená návštěva soukromého mauzolea a botanické zahrady se z časových důvodů nekoná. Záhada: cesta po proudu trvá stejně dlouho jako proti němu. Kuřáci se střídají u kormidla (to je další kláda), vychází Měsíc a Mr. Chaled nás aspoň stihne připravit na zítřejší program. Při vyplutí i přistávání se musíme vyhnout výfukovým plynům a páře tryskající ze zádi konkurenční velké lodi.
K dovršení smůly jsem hned neodhalil zas jiný systém zamykání kajuty a celou dobu byla odemčená. Nic se neztratilo.

Večer na MOON RIVER

Číšníci jsou samá legrace a někteří mluví „česky“: brambory – zelenina – děkuji – jak se máš – špica. O dvě paluby výš si u bazénu dáme kávu a čaj, a na jeden zátah napíšeme všechny plánované pohlednice domů. Bleskové přípravy na ráno, jde se brzo spát.

V núbijské vesnici (5. den)

Kolona autobusů do ABU SIMBEL s vojenským doprovodem totiž startuje ve 4:00, čeká nás trasa dvakrát 275 km. Cestou zastávka v poušti s ukázkou faty morgany. (Neumím to vysvětlit, ale fotoaparát se ošálit nedá: na vyvolaných snímcích žádné palmy a jezírka v dáli nejsou.)

Odpoledne motorovou lodí na druhou stranu NILU do núbijské vesnice (20 LE). Kozy, krávy, telátka, uprostřed zavlažovací kanál. Jeden občan se chlubí komiksovým vyobrazením své návštěvy MEKKY včetně letadla na čelní stěně domku. Houfy dětí, i ty nejmenší volají bakšiš nebo plís bonbón. Mají tu tři školy, všude poletují odpadky, v navštívené domácnosti je ale čisto a útulno. Dvě lednice, TV, pohovky, kuchyň, spíž, pec. Dvě postele na dvorku, uprostřed studna. Opět pohoštění ibiškovým čajem, naše dobrovolnice si nechají pomalovat ruce ornamenty, malba henou prý vydrží dva týdny. Poprosíme desetiletou Nidu o společnou fotografii. (Dnes jí je skoro třicet, jak asi žije?)

Na loď se vracíme kolem opevněné policejní stanice. Ve střílnách betonových bunkrů pro jednoho muže poklimbávají samopalníci.

Po NILU se zastávkami (6. den)

Už v noci jsme vypluli k severu, první kotviště v KÓM OMBO. Při návratu od „krokodýlího“ chrámu si MNZV užije obchodování. Sympaťák Núbijec si ji usadí proti sobě, bez ptaní jí nejdřív jemně sundá sluneční brýle, aby neměla výhodu, a obřad může začít. Asistuju jen jako tlumočník číslovek, manželka profesionálně usmlouvá cenu prostírání z 80 na 35 LE (a dodnes si ten barevný ubrus s rybami prostíráme o Vánocích).

Další zastavení v městečku EDFÚ se vzácně zachovaným HÓROVÝM CHRÁMEM, protože byl až do minulého století ukrytý pod vrstvou písku. Tam i zpět jedeme s drožkářem č. 97, který celou cestu vypráví o svém hladovém koníkovi... Při zastávce na tržišti vzbudím soucit prodavače výmluvou My wife is my cheef. (Co si ale pomyslel?)

Noční GALABEIA - PARTY

Po večeři jsme koupili slušivou galábii a vyšívané šatičky (20 + 30 LE) na večerní program egyptsko-evropského přátelství. Mr. Chaled mě ochotně učí beduínský taneček, MNZV si obdivuhodně rychle osvojí makarénu s pomocí sympatické španělské turistky.

Kolektivní veselí hned tak neskončí, my ale po jedenácté odcházíme do kajuty 202. Před spaním se mi vybavuje čajové posezení v klimatizovaném lodním baru: Slunce zapadá, blízkou oázou se táhne kouř večerních ohňů, objeví se obrovský Měsíc a dá velkou práci uvěřit, že se to všechno skutečně děje...

Kotvíme v LUXORU (7. den)

Touláme se uličkami, kupujeme vodu a pohledy. Za CHRÁMEM V KARNAKU měli kněží jezírko k rituální koupeli. MNZV tam statečně sedmkrát obíhá obřího kamenného skaraba, aby se jí splnilo tajné přání (dodnes neprozradila, co to bylo).
Mrzí mě jedno zbytečné nedorozumění. Procházeli jsme kolem hloučku starších pánů v turbanech, kteří posedali v chládku pod stromem. Jeden z nich ukázal na mou láhev a gestem dal najevo, že by potřeboval napít. Neuměl jsem si představit, že bychom pili ze společné láhve a nemohl jsem mu náš zbytek vody darovat, tak jsem ho minul s pokrčením ramen. (Teprve později jsem objevil, že si Egypťané drží láhev nad hlavou a hrdla se při pití vůbec nedotknou. Je mi líto, že jsem toho dobrého muže odmítl.)

Do CHRÁMU V LUXORU jsme se dostali až navečer: efektní osvětlení, hvězdy, další z vrcholů expedice. Nemá smysl to popisovat, snad se fotky povedou...

Obřad Vynášení Dortů

Večeře vrcholí Obřadem Vynášení Dortů s nápisem ŠŤASTNOU CESTU! Bubínky číšníků a kuchařů zlákají MNZV k obřadnému kolovému tanci s tmavorudým ubrouskem (a já běžím do kajuty pro foťák).

Později v baru ukázka břišního tance, mezi námi: nic moc. Tanečnice působí poněkud vulgárně a ani není moc sexy. Pak poslední nákupy v lodní recepci, dostáváme slevu, beautiful country, beautiful people! Zaokrouhlíme účet za lodní pití, musíme ještě zapakovat na ráno a zase až před půlnocí zhasínáme.

MĚSTO MRTVÝCH (8. den)

Po rozloučení s lodí autobusem na druhou stranu NILU po mostě pro diváky Aidy, včera bylo poslední představení. V CHRÁMU KRÁLOVNY HATŠEPSUT kromě výkladu sledujeme i likvidaci operních dekorací. Přitom nám u nohou podřimuje vyzáblá fenka. (Je 18. října, zapamatujte si to datum!)

Cesta pokračuje do ÚDOLÍ KRÁLŮ, je to jen klikatina vyprahlých cest na úpatí pouštních kopců, všechno se skrývá v podzemí. Po ohromující návštěvě tří hrobek spěchá MNZV na minitrh. Nejvíc si ceníme obrovitého skaraba: pro Amerikána by byl za 100, pro čikin-friend za 50, ale když jako licitující trojice urazíme dvacet metrů, máme ho za 5! Závěrečný výraz prodavače nelze zapomenout... (Pro obě strany je to ale spíš zábavná hra, která patří k místnímu koloritu. Průvodci předem varují: kdybyste přistoupili na první nabídku, obchodníka byste zklamali a urazili.)

Přejezd do HURGHADY

S pouštní kolonou jedinou možnou cestou: 50 km na sever, 180 na východ ARABSKOU POUŠTÍ, dalších 50 podél RED SEA na sever. Cestou jsme píchli, díra se tady hledá ponořením pneumatiky do zavlažovacího kanálu. Kolona nám pochopitelně ujela, ale i tak se do cíle dostaneme v 7 večer.

Máme přízemí bungalovu B 43 u bazénu, sousedi ze všech stran mluví rusky. Zapínám klimatizaci a lednici, pro štěstí rozbíjím sklenici, co na ní stála. Po večeři obhlédneme nejbližší obchody, prodavači volají Ahój, jak se máš, dobře?

Telefonní karta (10. den)

Koupili jsme si včera pro jistotu dvě po 15 LE a hned ráno spěchali k automatu. Ten u pošty nám ji ale „sežral“, protože bez varování nebyl v provozu. V přilehlé nocležně námořníků se mi povedlo popsat náš problém – a neuvěřitelné se stalo skutkem: večer jsme tam zašli znova a vrátný nám kartu s omluvou vrátil. (Mladší čtenáři tomu nebudou věřit, ale tenkrát mobily ještě nebyly. Ani digitální fotoaparáty – bylo to v pravěké éře svitkových kinofilmů.)

Michail se učí česky

Jak jsem slíbil, musím se ještě zastavit v jednom krámku. Zdravím Salam Alejkum, jako tady všude. (Někteří se ptají, jestli jsem muslim, klidně se ale spokojili se zápornou odpovědí.) Prodavač Michail mě pohostí čajem a vytáhne notýsek. Rozhovor o našich dětech a vnucích byl na programu minule, to patří k zdejším zvykům. Dnes tedy s pomocí Basic-English a „ručně“ hodinu doplňujeme jeho slovníček potřebných frází v češtině. Slovníčků má asi půl tuctu v němčině, ruštině, slovenštině atd.

Na ostrově GIFTUN (11. den)

Abychom se dostali na břeh, musíme přelézt zábradlí, sešplhat k hladině po rezavém žebříku s obráceným sklonem (!), pak doplavat a dobrodit v příboji na břeh. Jsme v plavkách, navíc máme jen košile omotané jako turbany. Přes hodinu se touláme po pobřeží a ostrovní pouští, je vítr, asi začíná egyptská zima. Přistižené dvojici nešťastníků, kteří si do pytlíku nasbírali mušle na památku, je mořský vlk s ostudou exemplárně vysypal zpátky do moře.

Při zastávce u korálového útesu si MNZV odřela nohu o korály kousek pod hladinou. Její styl pozorování ryb s potápěčskými brýlemi je nenapodobitelný, je vidět jen drdůlek a šlapky obrácené k slunci. (Teprve doma se mi přiznala, že kvůli rybám pozapomněla, že je v moři a málem se utopila, když nemohla mezi ostatními hned najít naši loď.) Mně už se do vody nechtělo, tak jen z paluby „dávám záchranu“ s foťákem v ruce. Večer jsme se konečně dovolali domů, když jsme našli fungující automat.

Odpolední safari (13. den)

V krytém džípu je nás deset na nízkých lavičkách naproti sobě. Krkolomná jízda, ale řidič v galábii „ví co dělá“ = musí jet rychle, abychom neuvízli v písku. Je to záhada, jak se ve spleti vyjetých kolejí a velbloudích stop orientuje. Zastávka u kamenitého kopce s vyhlídkou na město s mořem v pozadí. A první překvapení: sešup po svahu snad 45 stupňů jemným pískem jako po sněhu. Ruku v ruce startujeme mezi prvními, dole vysypeme z kecek hrsti písku.

Osada nezávislých pouštních beduínů ÓM DELPHA: roztroušené chatrče, pár stromů, polní mešita atd. Čaj v otlučených plecháčcích, stařešinův dům, jeho dcera, dvě vnoučata visí v zámotcích na hřebíku. Malá ZOO antilop, pečení chleba s ochutnávkou, závěr na parkovišti velbloudů, půlkilometrová projížďka je v ceně. Velblouda MNZV vede drobná stařenka v černém. Start lze popsat takto: ležící velbloud vztyčí zadní nohy, pak teprve přední. Jezdkyně se křečovitě drží a je zmítána všemi směry. Udrželi se ale všichni.

Přejíždíme džípem na místo, kde se dobře fotí západ Slunce, sotva jsme to stihli. Po návratu do osady už se stmívá. Přístřešek je osvětlen svíčkami, hlouček beduínů kolem vodní dýmky si nás hrdě nevšímá. Jen muž ve službě prodává a otvírá Pepsi, pivo atd. z bedny s ledem. Arabský průvodce předvádí ukázky „pouštních her“ (udržet pohárek na čele, skoky přes řady lampiček).

Při návratu potmě je ještě záhadnější, jak se řidič orientuje. Poslední zastávka v poušti kvůli Mléčné dráze, tolik hvězd najednou jsme ještě neviděli! Poznáváme jen Cassiopeiu a Malý vůz, ten Velký je pod obzorem. Dnešek rozhodně stál za to.

U mastičkáře (14. den)

Podle zápisků MNZV: V BARAKA-SHOPU umíchal mistr apatykář na mé chronické potíže s horními cestami dýchacími special tea ze čtyř druhů listů a větviček, po měsíčním užívání šálku denně budu zdravá jako hřib. Jako přídavek mi dal vypít odměrku olejovité směsky, kterou smíchal za brumlání jakýchsi zaříkadel. Zbytek mi natřel za výstřih. (Ve vší počestnosti, dodávám, byl jsem u toho. U muslimky by si to ale nedovolil.)

Zpátky domů (16. a 17. den)

Odpoledne se řadíme do konvoje směr KÁHIRA. Vlevo zapadá Slunce, vpravo se chvílemi objevují hory SINAJE, pak pobřežní světýlka a ohně z naftových vrtů. Jedeme i kolem zbrusu nového města v poušti, každý rok přibude víc než milion Egypťanů.

Obvyklé letištní procedury kolem půlnoci bez větších problémů, jen to neustálé čekání, času je ale dost. Start o 20 minut opožděn, bohatá předčasná snídaně, čteme sobotní noviny a propadáme občanskému stresu nad demisí pana ministra. V Praze přistáváme podle plánu v 7:00, včera se měnil letní čas...

Krvavý epilog (podle Wikipedie)

Luxorský masakr byl proveden 17. listopadu 1997 v archeologické lokalitě nedaleko egyptského Luxoru na popud exilových vůdců egyptské islamistické organizace Al-Gama'a al-Islamiyya, která chtěla tímto krokem zničit egyptskou ekonomiku a vyprovokovat vládu k represím, které by zvýšily podporu protivládních sil. Je to jedna z nejnavštěvovanějších egyptských lokalit s pozoruhodným zádušním chrámem královny Hatšepsut. Na útoku se podílelo šest útočníků převlečených za ochranku, kteří byli vyzbrojeni automatickými zbraněmi a mačetami. Zavraždili 62 osob: 4 Egypťany (tři policisty a průvodce), ostatní byli turisté – 36 Švýcarů, 10 Japonců, 6 Britů, 4 Němci a 2 Kolumbijci.
Měli jsme štěstí. Před 30 dny nám ve stejném chrámu u nohou klidně podřimovala ta vyzáblá fenka...

Beautiful people

Hrůza, souhlasím! Ale šest vrahů, kteří ani nemohli být upřímně věřící, přece nevymaže dva týdny nezapomenutelných zážitků v nejkrásnější africké zemi. Možná namítnete, že za osmnáct let se ve světě leccos změnilo. Jistěže ano, ale lidé se tak snadno a rychle nemění, zvlášť v zemi s takovou historií a tradicemi. A kromě toho: není muslim jako muslim.

Nedávno to popsal novinář Brezina: Muslimové nejsou jednolitá masa, ale pestrá mozaika. Sekularizovaný turecký alávita nebo názorově otevřený íránský šíita je prostě něco jiného než radikálně sunnitský terorista z Islámského státu, jehož vznik podle statistik notabene podporuje jen 2,6 % světových muslimů, tedy jen zanedbatelná část.

Luxorský taxikář v listopadu 1997 řekl: Tentokrát to bude ještě horší než v době války v Perském zálivu, kdy jsme neměli ve městě jediného turistu. Číšník v jedné místní restauraci k tomu dodal: Stydím se podívat zákazníkům do očí. Kdyby mě některý z nich začal fackovat, neřekl bych ani popel.