Jaroslav Jeroným Neduha 1. část (Českolipský underground 45)

Už i mně po minulém díle došlo, že hledat stopy undergroundu na začátku sedmdesátých let a v České Lípě bude skoro nemožné. Normalizační politici donutili část muzikantů k emigraci, část zahnali do barů a pomocí přehrávek jim nadiktovali, co budou hrát.

Dospěl jsem k názoru, že nemá smysl představovat vám v dalších dílech muzikanty, kteří už prakticky ani nezažili dobu šedesátých let, rovnou naskočili do zábavovek a snili o kariéře profi muzikanta přehrávajícího hity středního proudu. Přesto ještě nechci skočit rovnou do poloviny osmdesátých let, kdy režim trochu povolil uzdu a objevily se znovu kapely skládající vlastní hudbu. Zkusím ještě vyzobávat drobečky z doby starší.

Jak jsem zjistil už předloni, narodil se v roce 1945 v České Lípě jeden ze stěžejních představitelů českého "skutečného" undergroundu Jaroslav Jeroným Neduha. Žil zde jen krátce a jeho tvorba, koncertování, happeningy jsou svázány především s Prahou. Přesto má k České Lípě vztah, žije zde několik jeho příbuzných, včetně dcery Anny. Před více než rokem zde konečně i koncertoval - v klubu Progres.

Mezitím ho zpovídala pro magazín Lípa jeho dcera, takže jsme si dali v dopisování pauzu a k rozhovoru jsme se vrátili až nyní. Nemůže totiž v seriálu o podzemní kultuře v České Lípě chybět.

Dům dědečka a babičky Na Nivách

Jára u sousedů Hlaváčků přes ulici v roce 1951

Jestli dobře počítám, tak jste hrál od roku 1963.

Hudbu jsem začal provozovat před lidmi opravdu asi v roce 1963, byl jsem tehdy na vojně na Sv. Anně u Dobříše. Hráli jsme s Jirkou Valešem v duu, dvě kytary, zpěv, převzaté věci. Snad jsme již tehdy něco spáchali vlastního, to je ale již dávno zapomenuto. Zazpíval jsem si v Dobříši s místní rockovou kapelou a byl jsem z fleku angažován, což znamenalo pro mne více volna z kasáren a dokonce jsme jeli na nějakou armádní soutěž do Terezína, tam nás sice nějak ocenili diplomem, ale porota kritizovala naši malou angažovanost a syrový projev.

V roce 1966 jsem začal s Jirkou Hradcem zakládat kapelu, pro nedostatek penízů na aparát to nějak skončilo, hrál jsem potom s Jirkou Hradcem, posléze s Markétou Procházkovou, Iljou Bartoškem folk, až se v roce 1972 vylíhlo první, folk-rockové Extempore s Jiřím Šulou (hrál později v Plastic People na bicí), Jirkou Bártlem (basa – později odešel do skupiny Adept), Františkem Šimákem (foukací harmonika, zpěv), Jitkou Čádovou (housle, zpěv). To jsme již měli "přehrávky" u PKS a hráli jsme za peníze. Svobodné povolání jsem měl již naštěstí od roku 1966, objevil jsem se jako herec malých rolí ve filmech Kulhavý ďábel, Prchavé okamžiky, Spravedlnost pro Selvina, Nevěsta a další.

Premiéra Extempore se odehrála v Malostranské besedě, zvládli jsme ale ve vyjmenovaném složení jen pár koncertů. Stavěl jsem potom neúspěšně Extempore 1972 s Lesikem Hajdovským (F.O.K., Manželé atd), s Petrem Tittelbachem, později s Evženem Bočkem, Jirkou Števichem. Nicc z toho se však nepodařilo rozjet.

Až v roce 1974 s Vlastou Markem (bicí), Jirkou Hradcem (sólová kytara) a Jerrym Tomáškem se Extempore vylíhlo do velmi slušné podoby. Jenže jsem mezi tím přišel o profi statut muzikanta. Ale pan Kulich ze Svazu hudebníků Praha nás schoval pod jejich hlavičku a mohli jsme alespoň hrát za pár korun. Pokud těsně před koncertem nezasáhla StB.

Spousta muzikantů z České Lípy koketovala se swingem, pak přišel bigbít. Bylo to u vás podobné nebo jste šel prostě svou cestou, nezávislou na módě?

Já jsem šel od folku a blues. Bez blues není bigbít, kdo neumí zahrát bluesovou "dvanáctku", nemá tu správnou rockerskou školu. Já nejsem instrumentalista, vždycky jsem byl autor, textař, hybatel a zlobivej chlapeček. (Je Je Neduha se s Jiřím Hradcem zúčastnili v roce 1970 prvního Česko-moravského folk festivalu v Uherském Brodě  – pozn. autora).

Jak vznikl slavný pořad Pohřeb funebráka?

Stalo se ve zkušebně na Hagiboru, kam jsem kvůli tomu šel dělat správce hřiště. Mohli jsme začít stavět první celovečerní pořad, jehož stěžejní píseň, od které se odvíjí celý morbidní příběh je Plesnivý embryo. Šlo o delirijní sen náhodného ožraly, který se k nám nějak vloudil na večírek s lahví kořalky. Složili jsme muziku na moje libreto, Hradec to zaranžoval a Miloš Čuřík nám organizoval první koncerty (Labyrint, Rokoska, Strahov 1), s velkou odezvou u posluchačů, záhy za asistence policajtů a zájmu StB. Potom se líhly každých půl roku další pořady- Azbestový guláš, Stehlík atd.  

Nejvíce by mě zajímalo, jak probíhala vaše likvidace jako muzikanta. Začalo to normálním házením klacků pod nohy a postupovalo i nějakými násilnými metodami?

Byl jsem administrativní cestou vyškrtnut ze seznamu "výkonných umělců u PKS (Pražské kulturní středisko). Se mnou asi tisícovka dalších muzikantů, abychom byli posláni do výroby. Zákazy koncertů, výslechy.

Neuvažoval jste o tom, že se na vše prostě vykašlete a zaleze taky do baru nebo emigrujete?

Musel jsem jít makat manuálně, dařilo se bídně, ale fanoušci byli bezvadní a to nás drželo. Věděli jsme, že děláme něco jiného, mimo "první kulturu", co něco sděluje, co zesměšňuje vyduchlost normalizačního popíku, všechno to byly antimuzikály, muzikálům a jazz-rocku jsme se vysmívali v té době nejvíc. Do emigrace odejít by znamenalo ztratit svoje obecenstvo, příznivce a těch bylo díky Jazzové sekci v letech 1977 - 1979 požehnaně. 

 Jak jste fungoval v době, kdy jste nemohl hrát profesionálně?  

 Z ruky do huby, ale všechno bylo v té šedivé době tuze inspirativní, tlaku normalizátorů jsme se bránili ustavičným hraním pro radost a vymýšlením skopičin, happeningů, životem ve veselé bídě a vzájemnosti se spoustou stejně naladěných lidí z androše i z hospodských spolků na Malé straně a všude po republice. Komunistům se nějak nezdařilo nás ani zlomit, ani zastrašit či převychovat. Pod svícnem se děly věci a hrál jsem i folk bez cenzury v kostelíčcích církve Starokatolické v Praze, Brně a kam mě pozvali. Platilo se za to ovšem četnými odvozy na Barťák, kde tučněl můj spis. Dosud jsem si ho nevyžádal, bojím se, koho tam jako práskače objevím.

Můžete upřesnit, jak mohl vypadat takový happening za normalizace?

Happeningy jsme páchali asi od roku 67, například jsme měřili Národní divadlo krejčovskými metry: Kolik národ sobě? Vše jsme sečetli, vydělili, vynásobili a došli jsme k nějakému číslu, které ovšem nevíme, co znamená. Dokonalý happening není ovšem předem připravený, to je dle mě spíše performance a divadlo pouliční. Nejlepší akce jsou ty spontánní, vyplynuvší ze situace na ulici, v hospodě. Takových bylo mnoho, ale nikdy jsme k tomu nezvali media, protože jsme si hráli ty akce pro sebe, pro naši společnost. Takových skupin kumštýřů byla v Praze, na Malé straně spousta, podobné věci dělaly hospodské, stolní spolky, vydávali jsme časopis, zvali se na akce a několik pamětníků té "zlaté doby" se pokusí vydat almanach, toto dění zachycující.

Seriál vzniká ve spolupráci s magazínem Lípa, kde vychází v tištěné podobě s předstihem.